Orientační běh nikdy nebyl diváckým sportem a nikdy jím ani nebude. Přesto se pořadatelé snaží a investují čas i peníze do online přenosů. Co je dnes dostupné, jak to funguje v různých zemích a s jakým výsledkem pro závodníka i diváka?
Live (online) přenosy lze rozdělit na tyto základní:
1. Obraz (televize) – v praxi to znamená natahat do lesa kamery, kilometry kabelů a zajistit kompletní televizní přenos. V Česku většinou jednou ročně na MČR ve sprintu (i když třeba loni z toho nakonec live přenos stejně nebyl), v cizině buď světové akce typu MS, ME nebo SP anebo velké serverské štafety (Tiomila, Jukola). Potenciálních diváků na live přenos na některém z TV kanálů je díky popularitě sportu dost zřejmě jen ve Skandinávii (Norsko, Finsko, Švédsko) a Švýcarsku, ostatní většinou dostávají možnost placeného internetového vysílání.
2. GPS tracking. V 21. století technologicky jednoduchá, ale divácky atraktivní záležitost. Závodník nese gps zařízení, které pomocí gsm (mobilního) modulu odesílá v pravidelných časových intervalech data na server, který pak v rámci webové aplikace zobrazuje polohu závodníka na mapě. Laicky by se dalo říct, že závodníci běhají s mobilem se zapnutou gps na zádech… V severských podmínách jde o standardní technologii, kde národní svazy nakoupily zařízení a každý závod vrcholné úrovně (národní mistrovství, národní poháry, štafety) je online přenášen (pro ukázku gps záznam 4. úseku Tiomily 2011). Paradoxně výhodný přenos dat přes GSM síť (není nutno budovat proprietární přijímače a pokrytí porostoru závodu) od běžících závodníků může být ovlivněn nejen místy, kde nemá síť dostatečné pokrytí, ale i kapacitou sítě. V době levného mobilního internetu a volání se může jednoduše stát, že diváci a závodníci na shromaždišti vytíží kapacitu okolních BTS tak, že závodníci v lese nic neodesílají. Viz. ukázka z dubnové švédské elitserie, kde gps přenos přišel v podstatě vniveč. V českých podmínkách se gps přenosy nepoužívají a upřímně – byly by to vyhozené peníze. Účast na českých závodech je čím dál tím horší (stejně jako kvalita závodníků) a ani sami závodnící nemají zájem objíždět vrcholné závody (o tom svědčí např. 15 žen v D21E a 25 mužů v H21E na závodě Českého poháru v sobotu 14.5.2011 v Opavě).
3. Online výsledky (mezičasy). Technologicky trošku složitější, v praxi ovšem oblíbené. Některé z kontrol se osadí výsílací jednotkou, která různými technologiemi (např. rádio) odesílá data do příjímače s pc, který odesílá data na server. Pro samotné diváky je důležité, aby byl přenos dat stabilní (v českých podmínkách velmi často slabé internetové spojení shromaždiště a tím pádem nekvalitní výsledky) a taky srozumitelný. Pěkné webové aplikace mají třeba ve Švédsku, existují i české (kdysi pěkná Adamna nebo novější nepřehledný Racom). V praxi je taky nutné se zamylet nad tím, zda při dané stavbě trati mají online výsledky vůbec smysl. Přenos z MČR v NOB byl ukázkou toho, jak se dobrá myšlenka dá zbabrat. Spousta nesmyslných radiokontrol v uzlech, kde jsou závodníci v různé délce trati (takže z toho člověk nepozná kdo je před kým), nepravidelný přenos dat a nepřiřazená jména k čipům, tzn. část závodníků ve výsledcích dlouhou dobu nebyla. Na druhou stranu rychlý přístup alespoň k celkovým výsledkům potěšil.
4. Zvuk. Většinou přenos hlasu spíkra do internetového vysílání. Nutná slušná konektivita pořadatele k internetu. V kombinaci s mezičasy a gps dokáže i u pc navodit tu správnou atmosféru.
Nejčastější kombinace online přenosů pak bývají buď jen online výsledky, nebo výsledky a gps (popř. zvuk), nebo komplet včetně TV.
Diváci se dělí na 2 základní skupiny. Ti co sedí na shromaždišti (či jak je dneska módní říkat „aréně“) závodu a ti co sedí doma u televize nebo internetu. V případě, že diváci v aréně nemají velkoplošnou obrazovku (dost drahá záležitost) s obrazem, gps trackingem nebo mezičasy, tj. stejné podmínky jako na internetu, pak je otázkou, jestli na tom vlastně nejsou hůře. Bohužel to je realitou a dnes spousta lidí jezdí i na závody s notebookem, aby se podívala na to, co se děje v lese… Trochu úchylné…
Nejkvalitnější přenosy (občas včetně obrazu zdarma) bývají z Finska (např. Jukola) a Norska. Ve Švédsku se občas za TV platí (Tiomila) a občas jsou s výsledky problémy. V Česku je cokoliv online vzácností a nezbývá, než pořadatele pochválit alespoň za to nadšení (protože kvalita bývá zpravidla dost špatná).
