Grónsko

Grónsko je autonomní součástí Dánského království. To je taky jediné rozumné vysvětlení, proč se v tak drsné krajině objevil i sport jakým je orientační běh. Dánům se postupně podařilo rozšířit orientační běh do dvou grónských měst – Ilulissatu a Nuuku. Na rok 2011 se oba tyto kluby domluvily spolu s orientačními běžci z Islandu a vytvořili první ročník seriálu North Atlantic Orienteering Championship (NATLOC) – Mistrovství Severního Atlantiku v OB.  9 závodů ve 12 dnech v tvrdých arktických podmínkách.

Jazyk a obyvatelé

Grónština je jeden z těch jazyků, kde si naprosto neškrtnete. K nesrozumitelnému textu plnému opakujících se písmen přidejte výslovnost, kde převládají spíše souhlásky a různé klapající zvuky. Jen pro zajímavost jeden z titulků na obálce časopisu místní letecké společnosti: Aatsitassarsiorfissaarsuit takkukkaluttuarput (hm, i po 3. kontrole přepisu jsem našel chybu…). Místní noviny a časopisy tak mají pro cizince spíše estetický význam, protože ta změť písmen vypadá na velké ploše celkem pěkně. Jinak se samozřejmě domluvíte dánsky (pro Čechy určitě přínosná informace) a v menší míře anglicky.

Obyvateli Grónska jsou především Eskymáci. Opravdoví. Přesně tak jak je vidíte v cestopisných pořadech, sedící na ledové kře a číhající na tuleně. Je jich asi 56 tisíc a jsou přátelští. Taky potkáte Dány, nebo jiné usedlíky. V Grónsku mají i pár Amíků, kteří mají v Grónsku několik bývalých nebo současných leteckých základen.

Geografie

Grónsko je největším ostrovem na světě. Patří do Severní Ameriky. Jeho rozloha je cca 27x větší než rozhloha ČR. 85% území pokrývá pevninský ledovec. Jedinou oblastí bez ledu je tedy úzký několikakilometrový pruh pobřeží. Ten je ve středním a severním Grónsku obklopem krami, které se odlamují z pevninského ledovce a úzkými fjordy plují na volné moře. Úžasný pohled.

Cestování

Do Grónska se dá pravidelnými linkami dostat v podstatě pouze ze 2 míst na světě. Z Kodaně denně pravidelnými linkami s Air Greenland nebo z Reykjavíku s islandskými aerolinkami 2x týdně. Obě varianty jsou finančně dost náročné a většinou musíte přestoupit na centrálním grónském letišti v Kangerlussuaqu, které bylo kdysi americkou vojenskou základnou a kde kromě letiště opravdu nic není. Několikahodinové čekání na přestup tak  většina cestujících stráví raději v terminálu (spíše budce), který je jediným místem, kde na člověka neútočí hejna komárů. Nejprodávanějším artiklem v místním obchůdku jsou spolehlivě repelenty.  A opravdu fungují.

Výhodou turisty v Grónsku je to, že si nemusí půjčovat auto. Vesnice či městečka jsou relativně malá a dají se projít pěšky, spojení mezi nimi je zajištěno pouze lodí nebo letecky a jediné větší vzdálenosti (tzn. pár kilometrů) po silnici jsou tak vždy mezi letištěm a vesnicí. Stačí tedy vyčkat ve frontě na volný taxík (než to několikrát otočí s lidmi před vámi).

Orientační běh

Les, jak jej známe z Evropy, v Grónsku neexistuje. A nejen to. Na většině území není jediný strom. Bílá barva na mapě je tudíž otevřená plocha. Na mapě tak převládají vrstevnice, kterých je požehnaně a které jsou sakra poctivé, a srázy. V rámci generalizace se mapují pouze srázy, které jsou rozměrů pořádné skály. Podložka se dělí na 2 typy. Holá skála (většinou dost příkrá a ve svazích hodně „žebrovatá“, takže se špatně traverzuje) nebo mech (tzn. vysoký měkký mech v bažině). I v létě jsou v tmavých místech pod srázy zbytky sněhu, které mohou být nebezpečné, protože při odtávání tekoucí vodou zespodu se pod nimi mohou vytvořit několikametrové dutiny.Naopak výhodou je, že díky potokům a potůčkům nepotřebujete občerstvovací stanice. Lepší vodu než z grónských ledovců najdete málokde na světě. Místní borci se občerstvují neopakovatelným stylem. Kleknout na všechny čtyři, vyšpulit rty a nasávat rovnou z potoka.

Ilulissat

První části seriálu NATLOC byly 3 závody v Ilulissatu. Skorelauf, klasika a dlouhá trať. Porce tedy pořádná.

Ilulissat je zřejmě z pohledu turisty nejzajímavější oblast v Grónsku. Nedaleko vesnice se nachází Ilulissat Icefjord, který byl zařazen do světového dědictví UNESCO. Do tohoto území zasahuje i část zmapovaného prostou. Většina turistických výletů tedy směřuje do fjordu a k ledovci – lodí nebo vrtulníkem. Kamkoliv se podíváte na moře, tam plují ledové kry. Od několikametrových drobků až po obry o výšce 20-30 metrů (při pravidle 90% objemu ledu pod hladinou to musí být pořádné kousky).

Historie OB v Ilulissatu se datuje do roku 1999, kdy (jak jinak) dánští orienťáci zmapovali kus okolí a začli místní Eskymáky učit tajům OB. Postupem času a hlavně nepřestávajícím úsilím se podařilo zmapovat oblast o rozloze cca 100km2. A vzhledem k tomu, že změny jsou v tétu pustině minimální, tak jsou mapy hotové v podstatě navždy.

Ilullisat ma zhruba 4500 obyvatel a skoro 200 členů oddílu orientačního běhu. Neuvěřitelný poměr. Lidé dělají sport s nadšením a každý závodník je v cíli vítán za hlasitého skandování a velkého potlesku. Takovou atmosféru nezažijete nikde na světě.

Kromě toho, že v této oblasti nerostou žádné dřeviny (pokud tedy Eskymáci potřebovali dřevo např. na kajaky, vždy se museli spolehnout na naplavené dřevo, které přineslo moře většinou z kanadských lesů), jsou místní specialitou obohacující mapy tažní psi. Jedná se o speciální rasu, která je typická pouze pro Grónsko. Těch je ve vesnici několik tisíc. A protože je třeba je někam zaparkovat i na léto, kdy je jejich využití minimální, vesničani si s tím hlavu nelámali a zabrali každý volný plácek v okolí. Na mapě jsou pak tyto plochy vyšrafovány červeně a vstup se opravdu nedoporučuje. Ostatně jeden pohled na hladovou smečku psů stačí i těm, kteří se ztratili v překladu…

Skorelauf

Jako seznamovací závod byl zvolen skorelauf. Místní klub před závodem převzal kompletní SI sadu, věnovanou nejmenovaným dánským pivovarem, a většina Eskymáků si mohla poprvé v životě vyzkoušet závod na čipy. Novinka v podobě pípání a blikání byla přijata s nadšením a zpozdila start zhruba o půl hodiny. Terén byl pro cizince, kterých přijelo kolem dvaceti, trochu šokem. Přece jen nikdo nečekal takové skály, srázy a kopce. Místní borci ovšem věděli do čeho jdou.  Můj prvotní dojem z pohodového seznamovacího závodu tréninkovým tempem zmařili zhruba sto metrů po startu tři Eskymáci, kteří poté, co konečně orazili startovací jednotku, závratným tempem profrčeli kolem mě a nakonec začli sprintovat nahoru po nejprudší skále. Bojovalo se tedy od začátku.

Neoficiální mistrovství Grónska

Již na tradiční klasické trati, která vedla převážně v UNESCO zóně, se bojovalo o grónské tituly. Nutno přiznat, že i 60 minut v prudkém svahu převážně holé skály, která končila dole ve fjordu, dalo všem přítomným pořádně zabrat. A protože místní borci jsou sice rychlí, ale k orienťáku je třeba i hlava, tak titul v podobě tradiční malované keramiky nezůstal doma a putoval do objemného kufru.

Arctic Midnight Orienteering

Orienťácká nirvána. V Ilulissatu slunce v létě nezapadá. O půlnoci se stále nachází hodně vysoko nad obzorem.  Hromadný start tohoto závodu je tedy v  11 hodin večer a všichni závodníci mají možnost během závodu pozorovat půlnoční slunce. Jedná se totiž o dlouhou trať. Nejdelší trať měří tradičně 20km a převýšení se raději nepočítá. Po dvou závodech v ukrutných kopcích to byl tedy slušný příděl. A vzhledem k fyzické zdatnosti místních borců jsem spíše zezadu pozoroval, jak si poradí s mapou a systémem jojo se co tři kontroly dostával zpět do vedoucí skupiny. Ta čítala dva zkušené Eskymáky a jednoho místního juniora. S náušnicí v uchu, bez podkolínek, ale s tejpy až po koleno, se stal okamžitě mým oblíbeným parťákem.  Obzvlášť když těsně před startem kopnul energetický drink s výrazem, který by mu záviděla i stará bezzubá indiánka. To, že se během závodu občas objevil několik set metrů přede mnou nebo za mnou nehrálo žádnou roli, protože během pěti minut byl vždy u mě. Koneckonců být na bedně si zasloužil už jen za seznam zranění, která během závodu absolvoval. Od nataženého stehna po půlhodině běhu, přes nepěkně naražené koleno v půlce, kdy jsem myslel, že budu muset volat pomoc, až po křeče v obou nohách v posledních 20 minutách. Půl trati řval bolestí, ale nevzdal. Typická místní nátura, kterou nezbývá než obdivovat. Náš systém joja fungoval asi do 2/3 závodu, než nám vedoucí dvojice nekompromisně zmizela někde ve srázech. Naneštěstí pro jednoho z nich, který později vlastním postupem hledal 20 minut kontrolu o horu vedle, jsme se stejně oba na tu bednu vítězů opravdu probojovali. Což jsme ovšem zjistili až v cíli. Po dvou a třičtvrtě hodinách neskutečného orienťáku. Tenhle závod většina účastníků nikdy nezapomene. Mi ho připomíná jedna z cen – ručně vyřezávaná soška ze sobího parohu.

Závěrečný večírek

Ke každým velkým akcím patří i večírek. Ten je v Grónsku brán spíše jako prezentace místní kultury a tradic zahraničním účastníkům. Máte tak možnost shlédnout ukázky místních rituálů či písní, ale taky třeba ochutnat maso pižmoně, soba, velryby nebo třeba halibuta. Překvapivě se neservíruje tulení maso, byť je každodenní součástí místního jídelníčku. Možna i proto, že jej jeden z přítomných dánských přistěhovalců přirovnal chuťově ke gumové podrážce…

Kombinace orienťáku a přírody je v Ilulissatu opravdu fantastická. Vřele doporučuji závody v roce 2012. Stojí za to. I kdybyste měli vynechat zbývající dvě části seriálu.

Nuuk

Nuuk je hlavním městem Grónska. 15 000 obyvatel sice není nic moc, ale na místní poměry velkoměsto. Klasické eskymácké barevné domky tak v centru nahradily paneláky. Díky drsnému podnebí některé připomínají spíše vyrabovaná socialistická sidliště. Sobí parohy na balkónech tak působí trochu nepatřičně. Naštestí takových míst není moc a zbytek Nuuku si pořád udržuje svůj starý koloniální vzhled.

Orientační běh je v této oblasti velmi mladý. Klub vznikl v rocw 2009 a to opět díky dánským nadšencům. Rozvoj však je pomalejší než v Ilulissatu a tak okolní mapy zatím nepokrývají příliš velkou oblast a jejich kvalita je proměnlivá. Některá místa jsou pečlivě zmapována a zaměřena GPS, některá pouze obkreslena z výškového modelu. To ovšem nic nemění na zážitku z běhání v grónské krajině. Technika v podobě SI sem ještě nedorazila, takže si všichni mohli osvěžit styl ražení na průkazky a kleštičky.

Taktéž v Nuuku se konaly 3 závody, naštěstí však pouze jeden dlouhý. To všichni přivítali, protože ani dva volné dny po dlouhé trati v Ilullisatu některé jedince nevzchopily.

Skorelauf

Oblíbená grónská discipína. Jedna z prvních map v Nuuku a jeden prvních výtvorů začínajícího mapaře. Vrstevnice po 10 metrech a sbíhání 30 metrových srázů nevyznačených na mapě. Spousta lidí lezla jeden ze srázů po žebříku, za který by se nestyděli ani na trasách označených via ferrata. Jen ty úvazky a karabiny chyběly. Naneštěstí jsem omylem místo svém mapy dostal mapu se všemi kontrolami a tím pádem se proběhl víc, než bylo pořadatelem plánováno.

Nanorsuaq

Závod velkého polárního medvěda byl vrcholem tří dnů v Nuuku. 14km trať v místním terénu řádně prověřila fyzický fond účastníků. Obzvláště když stavitel v druhé půlce trati stavěl kontroly střídavě na vrcholky kopců a do mořských zátok. Klasika to však byla se vším všudy a čas těsně pod 100 minut tomu odpovídal.

Sprint

První sprint v Grónsku na první historické mapě v Nuuku. Starý koloniální přístav se starou zástavbou. Díky tomu, že v Nuuku není povoleno mít tažné psy a také v podstatě neexistují kolem domů žádné ploty ani soukromé pozemky (dle turistického průvodce není půda v Grónsku nikým vlastněna), tak je možno běhat opravdu všude a sprint se tak z voleb postupů dost často zjednodušuje na kličkování mezi domky nebo vybíhání a sbíhání prudkých schodů. Protože byl start i cíl v blízkosti budovy místních lovců, tak měly silnější povahy po závodě možnost shlédnout vyvrhování čerstvě ulovených tuleňů. Fotografie tentokrát nepřikládám, podobné totiž bývají v jiné části časopisu v pravidelné rubrice Jirky Fundy – Jak vykuchat kotník/achilovku/koleno/…

Island

Seznámení s OB na Islandu provedla česká rodačka Dana Ježková v předchozím čísle časopisu. Nebudu tedy opakovat obecné části, ale zaměřím se přímo na  závody. Ty pořádál jediný islandský oddíl Hekla a nazval je ICE-O 2011.

Skromnou českou výpravu rozšířila čtveřice veteránů z Ostravy a Opavy. Ve finále tedy Severní Morava – Pepíci 6:0. Ti, kteří se přesunuli z předchozích závodů z Grónska, okamžitě zaznamenali několik výrazných změn. Počet účastníků se zvýšil z desítek na stovky, vše vypadalo velice profesionálně a kvalita map i tratí byla stoprocentní. Úroveň závodů naprosto srovnatelná s evropským standardem. Na startovní listine se objevila i dánská reprezentantka Signe Søes, která se na MS každoročně umísťuje v první desítce. Bylo tedy třeba se přepnout do závodní atmosféry.

Výhodou Islandu je samozřejmě jeho lepší dostupnost z pohledu cestování. Díky krásám ostrova, který je v sezóně doslova v obležení turisty, jsou i letecké spoje relativně levné a za cenu kolem 7000 CZK seženete zpáteční letenku ze střední Evropy. S přijatelnými cenami potravin a ubytování dost silně kontrastuje přemrštěná cena autopůjčoven. Denní pronájem často vyjde na částku, kterou dáte při jarním soustředění ve Španělsku za celý týden. Na Islandu má člověk často pocit, že tam, kde je hodně turistů, se ho místní snaží obrat na poplatcích úplně za vše. Vyhnete-li se však masám a hlavnímu proudu a vyrazíte-li do středu ostrova nebo do turisticky méně známých míst či termálních koupališť, pak poznáte pravé islanďany a jejich přátelskou povahu a taky ušetříte své peněžence.

Program závodů na Islandu byl následující. Pátek večer sprint v centru Reykjavíku, sobota klasika kousek za městem na mapě Heiðmörk, neděle middle taktéž nedaleko na mapě Vífilsstaðahlíð. Přeloženo do řeči orienťáka – jeden městský sprint a dvakrát poskakování v lávovém poli.

Sprint

Po atletickém začátku v parku za radnicí, kde mezičasy na prvním kilometru byly hluboko pod 4 minuty, se závod přesunul do úzkých spletitých uliček Reykjavíku. Kličkováním v úzkých průchodech a zahradách se dalo ztratit hodně času a čtení popisů se vyplácelo. Jednu z kontrol na kraji podzemní garáže dokonce majitel zřejmě omylem na čas zavřel dovnitř. Zajímavým nápadem bylo použití dopravních kuželu jako stojanů pro kontroly. To se osvedčilo i následující dny, kdy by zapíchnutí stojanu do lávového pole bylo většinou utopií. Člověk by neřekl, co všechno vyřeší oranžovobílý kužel, krabička a kus tejpovačky.

Klasika

Nikdy nevěřte prvnímu dojmu z mapy. To co vypadá na mapě jako pohodové proběhnutí po loukách mezi hustníčky může v praxi znamenat těžký hluboký mech v lávovém poli, kde zelená je téměř neprůchodná, stejně jako zelené šrafy. Člověk má místy pocit, že tudy se fakt prolézt nedá. Každý kousek s pěšinou nebo holou skálou je vysvobozením. Odměnou za náročný závod je hned několik termálních koupališť v okolí. V bazénku s vodou o teplotě 44 stupňů není problém získat barvu vařeného raka.

Middle

Poslední závod série NATLOC. Fantastický terén lávového pole, kde jsou ostré hrany lávových kamenů střídány trhlinami v zemi. Tohle musí být ráj zranění. Každý krok je nejistý. Jeden z amerických běžců přichází dost krvavý. Hlavu neochránil, ale kameru na čelovce ano. Záznam snad bude někde na internetu. Obdivuju místní běžce, že je při náboru takový terén neodradí. Zajímavé jsou pasáže, kde je láva porostlá obrovskými plochami vlčího bobu. Modrofialový porost je dost obtížně prostupný, ale pěkně se na něj dívá.

NATLOC

Seriál NATLOC se sestával z 9 závodů v Grónsku a na Islandu. Do celkového hodnocení se započítávalo 5 ze 7 hodnocených závodů. Body se sbíraly v několika kategoriích a celkové hodnocení bylo nezávisle na kategorii, rozdělené pouze na muže a ženy. Prvími historickými mistry Severního Atlantiku se po vyrovnaných výkonech v celém seriálu stali Michal Besta a Lucka Weissová v dresech švédského klubu FK Göingarna.

Všechny mapy s tratěmi a postupy naleznete na www.bestik.cz/mapy

World Press Photo je podivná soutěž. Novináři novinářům. Přitom si zaslouží minimální pozornost. Oceněné fotografie jsou mizerné kvality, mizerné kompozice a mizerné úrovně. Vítězí momentky hořících lidí, mrtvol, usekaných nosů… Vítězí ti, kteří dokáží ze své supermoderní techniky dostat deset snímků za vteřinu a pak z těch dvou tisíc fotek rychle vybrat tu, kde zrovna někomu granát ustřelil nohu, nebo takovou, kde si politik s naleštěnou pleší třepe rukou s někým, kdo byl ještě včera jeho úhlavní nepřítel a koho zítra plánuje podrazit.  Novináři se nám snaží vsugerovat, že tohle vládne světu, ve kterém žijeme.

Jen pro ilustraci, takhle vypadají vítězné fotografie od roku 1955…

Kulové. Lepší než celá sestava nominací na World Press Photo je každá druhá obyčejná momentka na nekonečném proudu obrázků na instagramu.

Vždycky, když vidím World Press Photo, tak si vybavuju začátek filmu Love Actually. Protože:

„Whenever I get gloomy with the state of the world, I think about the arrivals gate at Heathrow Airport. General opinion’s starting to make out that we live in a world of hatred and greed, but I don’t see that. It seems to me that love is everywhere. Often it’s not particularly dignified or newsworthy, but it’s always there – fathers and sons, mothers and daughters, husbands and wives, boyfriends, girlfriends, old friends. When the planes hit the Twin Towers, as far as I know none of the phone calls from the people on board were messages of hate or revenge – they were all messages of love. If you look for it, I’ve got a sneaky feeling you’ll find that love actually is all around.“

Každopádně tady je seznam 7 věcí, které serou zrovna teď mě, a nevím:

• Proč mi neustále v intervalu 14 dnů volají střídavě pošahanci z ČEZ a RWE a střídavě mi nabízejí u ČEZu plyn (který už x-let nemám, protože indukční deska zkrátila dobu čekání na alespoň zahřátí hrnce o 95%) a u RWE elektriku, když dávno nejsem jejich zákazník a jejich výhodná nabídka bude proti konkurenci asi o tolik lepší, jako když přejdete od jednoho mobilního operátora k druhému…
• Proč dělá cenová politika UPC blbce ze stálých zákazníků a nechává je na „neakčních“ předražených cenách dokud nepodají výpověď? Opravdu musí normální člověk dávat co 6 měsíců fiktivní výpoveď, kterou stáhne pod slibem další akční ceny?
• Proč každá novější verze systému pro iPad znásobuje frekvenci padání prohlížeče a odpojování od wifi?
• Proč ve mě umřel geek a přestalo mě bavit něco nastavovat, zkoumat a vylepšovat novýma apdejtama, fíčurama a flešováním?
• Proč považuju za nejlepší telefon Nokii 2630, tj. nejhloupější model za 500Kč, který umí jen volat a posílat sms a fotky z něj mají rozlišení asi tak 4 čtverečky?
• Proč se ve Švédsku může za jízdy telefonovat s mobilem v ruce, když si tak zakládají na bezpečnosti dopravy a všude se jezdí pomalu a obezřetně?
• Proč si člověk, který chce slušný digitální foťák se snímačem velikosti kinofilmového políčka, musí koupit buď kilovou svini s kilovým objektivem, které se říká zrcadlovka, nebo dát 150 tisíc za Leicu? Nemohl by někdo udělat něco ve velikosti Leicy s cenou zrcadlovek?

Kdy na sever nejezdit?

Sezóna švédského OB je rozkouskovaná. Zatímco v Česku se závodí v podstatě od konce března do konce října s tím, že prázdniny dělí OB rok do 2 bloků, ve Švédsku je situace drobně odlišná. Kromě prázdnin, které jsou však výrazně kratší, je orienťák tabu ještě v období od poloviny května do poloviny června, kdy mají zvířata mladé, a zhruba v prvních dvou týdnech v říjnu, kdy je naopak lovecká sezóna. V překladu: Co nechali orienťáci se na jaře rozmnožit, to je třeba zase na podzim zredukovat na původní stav.

Kdy na sever jezdit?

Z výše uvedeného vyplývá, že velká část švédské sezóny se dá s českou celkem dobře kombinovat. Optimální pro českého orienťáka je přijet na období v druhé polovině dubna (do Tiomily) a na konec českých prázdnin (druhá polovina srpna). V těchto obdobích taky probíhá i část švédských mistrovství a každý si tak může ověřit, jaká je jeho forma ve srovnání se světovou špičkou. Nespornou výhodou je taky to, že v této době ještě (už) není tolik komárů. Kempy začátkem července bývají celkem krvavé… Na rok 2012 je dokonce překryv švédských mistrovství s českými velkými závody téměř nulový. Stačí být registrovaným členem některého ze švédských klubů a můžete startovat.

Jaké očekávat výsledky

Neběháte-li pravidelně finále na MS, pak bídné. Pro Čecha je celkem nepředstavitelné, proč seveřeni kladou takový důraz na štafety, když v Česku to je v podstatě jen doplněk individuálního sportu, kterým OB bezesporu je. Čech je především individualista (jak nejlíp dopadnout na MČR, v rankingu, v žebříčku,…), Švéd je týmový hráč (jak nejlíp dopadnout na Tiomile, Jukole,…). Důvod je prostý. Při švédské konkurenci je minimum těch, kteří mají šanci se umísťovat na předních místech na mistrovstvích a v žebříčcích. Aktuální vzorec přepočtu umístění v českém a švédském rankingu bych viděl zhruba na sv=cz*10+50. V překladu 20 flek v Česku bude tak 250 ve Švédsku. Ověřeno v praxi. Postup do finále A na MČR odpovídá při srovnatelném výkonu zhruba finále C ve Švédsku – pokud se tedy něco jiného než A běží – na mistrovství na klasice si ten, kdo nepostoupí do A, balí švestky a frčí domů… Na oblastním žebříčku zpravidla nafasujete 5-10 minut i přes bezchybný výkon. To vše vede k tomu, že opravdovou a jedinou rozumnou motivací, proč po sezóně 6 měsíců potmě a ve sněhu dřít, je to, že podobně přesvědčíte dalších devět stejně průměrných šílenců a vydáte se s nimi na začatku května strávit mrazivou noc do ledových bažin. Ptáte se zda to stojí za to? Rozhodně ANO! Právě jsem totiž dobil lampu a opět vyrážím vstříc severské noci…

Na české poměry jsou mladí seveřani hrubě nevychovaní. Každodenním projevem může být třeba partička cool týpků v zimní MHD, kde každý zabare dvousedačku s tím, že na protější sedadlo hodí zabahněné boty, které se těsně předtím brodily břečkou. Švédové zásadně nepoužívají kapesníky (přestože je nosí u sebe) a neustále popotahují. Snople tahají minimálně někde z okolí paty. Pěkný humáč. A slečna ve večerní róbě chlustající jak stary haviř ze Zarubka? Standard.

Naše generace bývala lepší. I když tuto větu jsem slýchával i před dvaceti lety z úst mé máti, když rodinný kazeťák vytrvale okupoval lehce nemelodický saxík Mňágy a Žďorp nebo protestsongy pankáčů z SPS. Tak nevím…

Studium

Studium na vysokých školách je pojato naprosto rozdílně od českého systému. Semestr je rozdělen do bloků, ve kterých je zpravidla pouze jeden předmět na full time, a každý blok je rovnou zakončen zkouškou nebo zápočtem. Je tedy třeba studovat průběžně a odpadají klasické nocovky zkouškového období, kdy je třeba dohnat učivo zanedbané alternativním programem v průběhu semetru.

Švédské VŠ se potýkají s odlivem studentů. Ve společnosti, kde se mají všichni dobře nezávisle na vzdělání a obyčejná uklízečka vydělává stejně jako specialista vysokoškolák v Česku, je problémem motivovat mladé lidi k časově i finančně náročnému studiu.

Orientační běh je jedním ze sportů, kterým v rámci tělocviku projde ve Skandinávii každý žák. Obecně povědomí o OB je tedy celkem slušné. Přes orienťák se člověk dostane všude, kam potřebuje. Trochu šokem je ovšem úroveň budoucích učitelů TV. Ti se především zaměřují na to, aby uměli zorganizovat výlet a vymysleli zábavné hry. Fyzická zdatnost zřejmě není rozhodující. Jinak mi fakt není jasné, proč je třeba do kurzu 40 tělocvikářů, kteří jsou těsně před ukončením studia, nosit na ukázku běžky a proč na lyžáku jen 5 z nich na nich někdy předtím stálo a maximálně 10 umí sjezdovat. Vidět dokonalé barbíny nebo jejich osmdesátikilové kolegyně zvládat český základ, jakým je třeba výmyk, by byl pohled pro bohy…

V praxi sice vidíte v noci se silnějším světlem čím dál lépe, totéž se ale nedá říct o lidech, kteří běží proti vám. Jedno přímé nasvícení očí znamená tak 30 sekund slepoty. A to je ještě dobré. Potkat na 10mile balík v protisměru znamená zastavit se a čumět raději někam jinam…

Co se týká samotné lampy, tak Cobra II postoupila správným směrem. Ve světě dvou protipólů silných světel –  širokého kužele v blízkosti běžce (první verze LEDX Cobra) a úzkého kužele do velké vzdálenosti (Lupine Betty) – se dostala někam mezi a vytvořila optimální kombinaci. Krásně to lze vidět na srovnání svítivosti lamp. Kužel světla z modelu Cobra II vypadá opravdu výborně.

Aktualizováno 8.10.

Tak výše uvedené úplně neplatí. V posledním čísle Skogsportu, které se mi právě dostalo na stůl, je v testu uvedena i Lupine Betty X 26°. Výkon této lampy je 2600 lumenů. V testu jsou uvedeny i reálně naměřené hodnoty. Betty X 26 s 2236 lumeny jasně kraluje, Cobra II je s 1909 lumeny na 2. místě. Odstup ostatních lamp je propastný…

Velikost sice není úplně ta pravá (větší než modely 405, 410, 610), ale do ničeho menšího to asi narvat nešlo… A odkaz na recenzi a pár fotek.

Severské ženy jsou především emancipované. Řídí autobusy, skáčou na lyžích a hrají fotbal. Pozor však na projevy přílišné galantnosti. Ta může být považována v lepším případě za nevhodnou, v horším rovnou za harašení. Aktuálním módním hitem jsou legíny. Nezávisle na věku, velikosti pozadí a šířce stehen. Na velikosti pozadí a šířce stehen je naopak závislá délka topu či trička. Nepřímo úměrně. To oko estéta nepotěší. Vše vždy doplňují konversky.

Víno

V zájmu toho, aby se obyvatelé během dlouhých zim neuchlastali, byla zavedena prohibice. Alkoholické nápoje nad určitou hranici (Švédsko 3,5%) člověk nekoupí jinde než ve specializovaném státním obchodě. Vzhledem k omezené otvírací době, především o víkendech, je třeba večírky plánovat dopředu. Vyráží-li skupina lidí ven na akci, pak začátku vždy předchází preparty. Ta je ekvivalentem intervalového tréninku. Během 30 minut vypít co nejvíce. Po každé akci následuje afterparty. Tempo stejné jako na preparty, délka dle libosti. Na samotné akci se moc nepije, alkohol v restauracích a klubech je značně předražený (1 pivo cca 65 SEK). Jdete-li na akci k někomu domů, pak si vždy vemte to, co budete pít. Hostitel pití nezajišťuje a mohli byste zůstat na suchu. Z českých nápojů uspějete především se slivovicí. Hlavně mezi slečnami. Na pány je příliš silná. Dámy si chodí přidat.

Zpěv

Švédi jsou pyšní na své hudební vlohy. Co Švéd, to muzikant. Díky obecně rozšířené znalosti angličtiny se ve světě prosadila spousta švédských skupin a zpěváků. Abbu zná každý, Robyn už možná taky. Severské rádia jedou pouze hity. Během 3 hodin v autě je budete znát taky. Teenager bez iPhone a Spotify je úplně out.

Příště už určitě něco o tréninku.

Prvním problémem u OB je nalákat dostatečně velký počet účastníků. To lze jen dvěma způsoby: Buď dostane závodník nějakou protihodnotu, která převýší cenu startovného a usilí spojené s cestováním, nebo musí jít o něco extra mimořádného či proslulého, kde je samotná účast dostatečným lákadlem.

Prvním příkladem může být třeba loňský krajský žebříček MS kraje. Při průměrné účasti 250-300 závodníků je dvojnásobný počet závodníků skoro neuvěřitelný. Do té doby než zjistíte, že se závod konal v ostravské ZOO a závodníci měli v ceně startovného vstup do ZOO zdarma. Při startovném 80-50-30 Kč a standarní ceně vstupenky do ZOO 100-70 Kč je jasné, že kategorie příchozích a rodičů s dětmi jasně dominovaly statistikám.

Druhým příkladem jsou třeba velké severské štafety jako Tiomila nebo Jukola. Tisíce účastníků vyplývají už jen z tradice každé akce a její prestiže.

Tenhle článek je ale především o tom, jak může vypadat první příklad dotažený do maxima. 6.6.2011 pořádal IK Gandvik sprint v aquaparku poblíž Skövde. Standardní cena vstupenky je 289 SEK, startovné na závodech 100 SEK. Výhodnost jednoznačná. Navíc když startovné ve většině případů hradí kluby (kde se členské příspěvky „vrátí“ po několika oblastních závodech). To přilákalo rekordních 2630 závodníků.

A vzhledem k datu závodu (státní svátek) a otvírací době parku bylo třeba, aby si všichni zazávodili ještě před otevřením vstupu pro veřejnost (nebo alespoň v jeho začátku), který je v 10.00. Při startu v 9.00 tedy prošlo všech 2630 závodníků startem během 1 hodiny. Místní specialitou jsou tzv. extravaganza kategorie, které mají lehce upravenou mapu (chybějící objekty nebo barvy), ale startují hromadně na trať s několika motýlky.

Jak pak takový závod ve sprintu vypadá v praxi?

• Na záchod si zajděte doma – dva a půl tisíce lidí na WC během hodiny? Zřejmě jen v centrále TOI-TOI…
• Popisy kontrol pouze na mapě, žádné mezičasy po závodě – kdo by plýtval takovým množstvím papíru?
• Vstup do svého startovacího koridoru (jednoho z dvaceti) minutu před startem, start po 30 sekundách, start na krabičku (není šance nic hlídat ani kontrolovat).
• Každá kontrola osázena 2-8 SI jednotkami na separátních stojanech (těch krabiček muselo být rozneseno ukrutně… ale zase na malém prostoru).
• Není kontrola, kde by současně s vámi nerazili minimálně další 3 lidé.
• Na trati je „husto“ a riziko srážky je enormní.
• Potkat vlak závodníků některé kategorie z hromadného startu je jako stát na přejezdu a chtít se dostat na druhou stranu kolejí.
• V cíli se vyčítá minimálně na 10 místech.

Přežít se to tedy dá, zážitek mít budete, ale pokud by se mělo jednat o nějaké výkony, tak už je to asi na hraně regulérnosti. Závodníci si to užili a vzhledem k teplotám, které se i ve Švédsku vyšplhaly k třicítce, si to ještě dlouho užívali v ráji bazénů a tobogánů…

Jako bonus ukázka mapy a 2 panoramatické momentky před závodem a po závodě: